Ruské jednotky se stáhly z Chersonu, ale Kreml nehodlá válku ukončit. Většina analytiků se domnívá, že ruské síly budou pokračovat v ostřelování ukrajinské infrastruktury a připravují se k nástupu v Donbasu a Záporožské oblasti. Jenže Rusko žádnou perspektivu vojenského ani politického úspěchu nemá. Putinova paličatost připomíná politickou sebevraždu.
Východní křídlo NATO posiluje, do Aliance vstupuje Finsko a Švédsko. Británie a Evropská unie cvičí velké kontingenty ukrajinských vojáků, vojenské dodávky Ukrajině nijak neslábnou. Putinovo dobrodružství obnažilo veškeré vojenské možnosti Kremlu a ty už dnes zdaleka nepůsobí tak přesvědčivě a zlověstně, jako před válkou. Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci o reparacích pro Ukrajinu a europarlament se chystá označit Rusko za „teroristický stát“.
Před deseti lety se Rusko chovalo jako umírněná autokracie směřující k technologické modernizaci. Rozšiřovalo mezinárodní spolupráci. V roce 2012 po sedmnáct let trvajících rozhovorech vstoupilo do Světové obchodní organizace, v letech 2010 až 2012 se debatovalo o bezvízovém styku se zeměmi EU. Největší ruské firmy se prosadily na globálním trhu. To vše dnes vypadá jako sen. Z toho, kam se Rusko během třiceti let po rozpadu SSSR dostalo, zůstaly jen ruiny.
Ruský politolog a komentátor. Žije dlouhodobě v Praze, přednáší v Akademickém centru pro výzkum Ruska Borise Němcova při Filozofické fakultě.
Lidé, kteří dnes sledují ruskou sebevraždu, si kladou dvě hlavní otázky. První: proč stále mlčí největší ruští podnikatelé? Proč mlčí Herman Gref, Alexej Kudrin, Alexej Mordašov, Vagit Alekperov? To jsou lidé, kteří investovali třicet let života do obřích projektů technologické modernizace a dostali své společnosti na globální trhy. Vždyť dnes se likvidují výsledky jejich mnohaleté práce. Proč s touto katastrofou mlčky souhlasí a jen ji zasmušile pozorují?
Otázka druhá: ruská společnost až do 21. září, do oznámení mobilizace, projevovala vysokou míru podpory agrese proti Ukrajině. Po začátku mobilizace začala „hlasovat nohama“. Ze země možná odešlo až milion lidí. Až do mobilizace průzkumy ukazovaly, že se společnost na válku rychle adaptuje, po mobilizaci obavy z budoucnosti vzrostly. Obliba ministra obrany Šojgua se propadla, procento lidí podporujících mírové rozhovory vzrostlo.
Ruská společnost ale kromě útěku ze země nebo odchodu do vnitřní emigrace nedokázala najít žádnou novou formu, jak projevit svůj nový pohled na válku. I to je šokující. Odvážní jednotlivci demonstrují s transparenty „Ne válce!“, ale společnost jako celek se dál přizpůsobuje situaci, která vede k politickému, vojenskému i morálnímu krachu Ruska.
Proto se musíme ptát: pokud v Rusku neexistuje žádná politická hybná síla, kdo na sebe v nejbližší budoucnosti vezme odpovědnost za ukončení války, za návrat Ruska do globálního společenství? Obyvatelstvo je atomizováno, přivyklo útrpně přijímat jakékoliv rozmary moci. Demokratickým institucím nevěří a je přesvědčeno, že Západ chce Rusko zničit. Kremelská propaganda lidi úspěšně dezorientuje.
Pouze elita – obchodní kruhy a vyšší administrátoři státu – nepochybně vidí, že Rusko se propadá do tmy. Buď se dál apaticky podřizují systému, jako šéfka centrální banky Elvira Nabiullinová, nebo utíkají ze země jako Anatolij Čubajs.
Co dál? Kreml už nepočítá s tím, že Ukrajinu porazí na bojišti. Spoléhá jen na krizi Západu, která povede k oslabení globální podpory Ukrajiny. To je chybná kalkulace. Rusko se spolu s opotřebovávací válkou sune k hluboké izolaci a samoizolaci, k degradaci průmyslových odvětví, ke ztrátě lidského kapitálu.
Čeká ho nové disidentské hnutí, masová emigrace a nakonec – definitivní katastrofa, vynulování celé postsovětské éry. Pokud na sebe v nejbližší době nikdo nevezme odpovědnost za odstranění Vladimira Putina z postu prezidenta, tak následující generace Rusů budou začínat cestu za blahobytem a adekvátním místem Ruska v globálním světě za skutečně nezáviděníhodných podmínek.